V současné době hýbe budoucností medicíny genetika. Dnes neslyšíme o žádné nemoci bez toho, že jsme zároveň informováni o genetických dispozicích, či dokonce o genetické příčině onemocnění. Dnes snad jen na okraj tolik: lidstvo mělo vždy tendenci zbavit se zodpovědnosti za osud spojený se zdravotním stavem. Dodnes se používá v souvislosti s nemocí výraz „dostal jsem“, to znamená, že jsem byl obdařen, obdarován (i proti své vůli). V dřívějších dobách byli jako příčina nemoci označeni duchové, démoni či magické zásahy druhých osob obdařených silou černé magie. Také boží prst byl příčinou špatného zdravotního stavu. Dnešní zájem o genetika můžeme označit jako pokračování této historie, protože onemocnění způsobené genetickými vlivy není naší vinou. Složení a kvalitu svých genů nemůže jednotlivec ovlivnit, a je tedy jejich obětí.
Zcela na opačné straně stojí pojem emoce. Jsme obdarováni emocemi, které se táhnou v linii lidstva jako celku. Tomuto tématu se věnoval švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung, který hovořil o archetypech a hledal niť spojující každého z nás s lidmi žijícími před stovkami a tisíci let. Je možné vysledovat také přímou souvislost s emocemi našich rodičů, a to ještě před narozením, dokonce již při přípravě na otěhotnění. Existuje celá řada studií a pozorování, jež nás informují o tom, že u nechtěného dítěte se projeví negativní postoj matky v průběhu těhotenství. Toto dítě bude pravděpodobně celý život emocionálně, sociálně i tělesně hendikepované. Nezájem o dítě, pochybnosti, zda je můj partner opravdu ten pravý, abych s ním měla dítě, pochybnosti o tom, zda dítě uživím, zda budu schopna ho vychovat, zda souhlasí moji rodiče nebo má tchýně s tím, abych měla dítě, a mnoho dalších negativních postojů vůči narození dítěte se promítá do jeho celého života. Potom se divíme, že se v půl roce jeho věku objeví ekzém, v jednom roce astma a mnoho jiných nemocí, o kterých se můžeme dočíst, že souvisí s psychikou, nebo jsou dokonce zařazeny do kategorie psychosomatických. O těchto nemocech rozhoduje „dar“ emocí, se kterými se dítě rodí. V tomto bodě bychom také mohli říci, že za svůj osud vlastně nemůžeme. Člověk však s těmito emocemi pracuje, a jak nabývá rozumu a jak se formuje jeho osobnost, zodpovědnost za práci s emocionální výbavou je větší a větší. A protože většina zdravotních problémů přichází v dospělém věku, a to ve druhé polovině života nebo ještě později, nemůžeme se jako jedinci zříkat odpovědnosti za podíl, jaký mají emoce na našich zdravotních potížích. Detoxikace označuje emocionální toxin jako hlavní a zásadní toxin, který stojí za zdravotními obtížemi.
Vidíme v obou proti sobě stojících tezích jistý rozpor: genetika nás zbavuje odpovědnosti za náš zdravotní stav, emoční toxin nám zase dává veškerou zodpovědnost za to, jak budeme zdrávi a s jakým zdravím projdeme životem. Jak už jsem řekl na začátku, lidstvo se pochopitelně přihlásí raději tam, kde nenese žádnou odpovědnost. Možná je to i příčina tragického osudu Tibetu jako místa zvláštně pojatého buddhismu, který staví lidskou psychiku, její síly a naopak její propasti na první místo v životě. Kam se nedostala materiální civilizace v USA a v Evropě, tam se dostala duchovní civilizace v krajích pod Himalájem.
Obecně se ovšem lidstvo chce zříci psychické odpovědnosti za své emoce, a tak raději samo sebe považujeme za chemickou sloučeninu fungující podle programů tak, jak je známe z kybernetiky. Přesto mnoho lidí cítí svoji odpovědnost, a tak i přes okázalý nezájem stále přetrvávají techniky, které pátrají v hloubi lidské duše. V poslední době je to např. kineziologie, psychoterapie, bioenergetika a bioenergetická cvičení, hypnóza, minulé životy, abreaktivní techiky. To vše jsou pokusy o zvládnutí emocionální problematiky.
Emoce se u člověka projevují několikerým způsobem. Mnozí lidé své emoce hodnotí podle pocitů a nálad: mám-li strach či jsem veselý, smutný, nesebevědomý a zakomplexovaný či naopak pyšný, suverénní. Tyto emocionální atributy vidíme na první pohled. Poměrně dobře s nimi můžeme pracovat, a tak si mnoho lidí všímá právě těchto povrchních emocionálních jevů.
Daleko složitější emocionální toxiny najdeme v nevědomí, tedy tam, kde si je neuvědomujeme ani si nevzpomínáme na jejich původ. Tyto nevědomé emoce pak ovlivňují naše chování, sociální přizpůsobivost, emocionální flexibilitu, výběr partnera, naši úspěšnost či neúspěšnost. Odhalování nevědomých emocí je složitý proces, ale projdeme-li jím, pak si dobře uvědomíme motivace ke svému životu a k hodnotám, které vyznáváme. Dovedeme předpovědět, jak se budeme chovat v určitých situacích, jaké máme šance.
Třetí oblast, a tou se detoxikace zaobírá především, je oblast somatizovaných emocí. Somatizované emoce byly v minulosti v centru pozornosti, protože lidé tušili, že stojí za příčinou zdravotních problémů. Podle mých zkušeností a výzkumů je opravdu chronicky nemocná tkáň vždy emocionálně zatížena, a podaří-li se nám toto emocionální zatížení odstranit, tkáň se rehabilituje, regeneruje, vrací se ke své původní funkci.
Jak mohou genetici vysvětlit to, že se lidé vyléčí z geneticky podmíněné rakoviny, přežijí ataku nemoci a jsou zdrávi? Kam se podějí geny, které ji způsobily, když se celý genetický obraz člověka opakuje v každé jeho buňce? Mohu potvrdit, že emocionální očista tkáně napadené rakovinou je nesmírně komplikovaná a zdlouhavá, ale podaří-li se a dá-li nám nemoc čas, bývají výsledky ohromující. Nejde však jen o tak závažné nemoci, ale i o potíže, které můžeme považovat za velmi běžné, třeba pálení žáhy, bolesti kolen, migrénu, oční záněty, kvalitu tkání ústní dutiny, hrdlo atd.
Musíme si však vzít příklad ze současné medicíny, která se nazývá medicína důkazů. Jen ten, kdo přinese důkazy, má naději, že bude brán vážně, že bude vyslyšen. To je i náš úkol. Můžeme se domnívat, můžeme doufat, můžeme věřit, ale především musíme dokázat, že odstranění patologických emocí, stresů, blokád apod. povede k obnově i těžce poškozených tkání a odstranění chronických zdravotních problémů. To je náš úkol na tyto časy, to je naše poslání. Nemusí se povést, ale je naší povinností pokusit se o to.
Tak jako před dvěma sty lety začala cesta medicíny, kterou dnes označujeme jako cestu chemickou, stojíme dnes na prahu cesty genetické. Zdánlivě jde o něco velmi rozumného a logického. Přesto stojí proti těmto cestám jako varovný prst tisícileté zkušenosti lidstva v oblasti vlastních emocí a emocionálních toxinů. Lidstvo se jimi zabývalo proto, že bylo moudré, nikoliv proto, že by nemělo co na práci. Doufám, že tato moudrost nevymizela. Dlouhý život bez kvalitního emocionálního zázemí a bez možnosti zbavit své orgány somatizovaných emočních toxinů nemá velký význam. Život pro život není to, co potřebujeme. Život potřebuje proto, abychom na zemi mohli splnit své úkoly, pro které jsme se narodili.
Zdroj: Jonáš, Josef. Emoce a genetika. Joalis info: Bulletin informační a celostní medicíny. 2009, č. 3.
Ilustrace: zdravi.e15.cz; www.studium-psychologie.cz.