Člověk nemusí mít zkušenosti z detoxikace, aby došel k názoru, že používání chemicky vytvořených léků může pro organismus představovat problém. Chemická sloučenina, kterou léky představují, je pro člověka – a nejen pro něho – věda zcela cizí, na niž není jeho organismus vybaven. V dějinách lidstva tak ve 20. století vznikla nová problematika, a to otázka léků a lékových metabolitů v našem organismu i životním prostředí.
Na základě zkušeností získaných sledováním toxinů pomocí přístroje Salvia – tedy metodou EAV – mohu říci, že lidé mají velký problém s rezidui antibiotik, hormonů, vakcín využívaných k preventivní imunizaci a anestetik, a to především těch, která se využívají psychofarmaka, jako jsou antidepresiva, neuroleptika, hypnotika a anxiolytika. Léky působící na pohybové ústrojí, především analgetika a nesteroidní antirevmatika – a nakonec i antihypertenziva a anticholesterolemika -, mohou v organismu také vytvářet rezidua a působit jako toxiny.
Je zcela individuální, kdy užívané léky zůstávají jako rezidua v organismu a kdy se dokonale metabolizují. Naše znalosti o této problematice jsou zatím velmi nedokonalé. Dokážeme sledovat jen základní formy těchto chemických sloučenin, ovšem ty vytvářejí v těle četné metabolity, které podle toxikologických výzkumů mohou znamenat ještě vyšší toxicitu než sám základní lék. Na základě toho byla v minulosti již řada léků stažena z prodeje, neboť se prokázalo, že vznikající metabolity jsou pro organismus toxické.
Toxicita léků je způsobena různými druhy účinku. Například toxicita hormonů je způsobena tím, že arteficiální (umělý) hormon působí na hormonálně citlivé orgány i po ukončení užívání. Problémy antibiotik se zase promítají do stále se zvyšujícího výskytu plísní v lidském organismu a anestetika i některé imunizační vakcíny využívané především k prevenci nemocí postihujících nervový systém na něj dokonce působí toxicky. Zmíněná individuálnost metabolizace léčiv je obvykle způsobena tím, že gliový systém, tedy systém, který vyplňuje prostor mimo nervovou buňku, nebo mezenchymální systém, tedy systém vmezeřeného pojiva, neplní dobře svou funkci. Glie i mezenchym mají za úkol nejen přivádět živiny pro buňku, ale především odvádět zplodiny buněčného metabolismu do lymfatického a následně do krevního systému.
K blokádě těchto detoxikačních tělesných systémů dochází někdy v raném dětství, někdy již v nitroděložním vývoji. Tato blokáda je způsobena toxiny v těle matky nebo těmi, s nimiž se dítě setkává. Většinou jsou to očkovací látky, kovy, neuroinfekce a podobně.
Velmi rozšířený problém jsou důsledky užívání antibiotik. Některá antibiotika mají prokázaný toxický účinek na nervový systém či na zuby – například tetracyklin nebo chloramfenykol -, ale především je lze označit za příčinu šíření plísní v lidském organismu. Není pochyb o tom, že napadení tkání lidského organismu plísněmi jsou stále častější.
Počet druhů plísní, které byly v lidském organismu zachyceny, se dokonce rok od roku zvyšuje, takže v současné době je jich známo již více než 400. Je to jev celkem snadno vysvětlitelný. Plísně v přírodě vylučují antibiotika jen kvůli zabíjení konkurenčních mikroorganismů, tedy proto, aby získaly prostor pro své šíření. A stejným způsobem postupují i v lidském organismu.
Velká část plísní se v určitém množství vyskytuje v našem těle vždy, takže není možné, aby existoval zdravý organismus bez jejich přítomnosti. Plísně mají různé funkce včetně školení imunitního systému, ale jejich přemnožení a rozšíření na místa, kam nepatří, je následně příčinou různých zdravotních problémů. Kromě toho, že plísně vylučují různé toxické látky (například mykotoxiny) či prorůstají tkáněmi a narušují jejich integritu, mohou také sloužit mikroorganismům jako mimikry, protože patologický mikroorganismus přilepený pod kvasinku uniká pozornosti imunitního systému. Gynekologické plísně, plísně ve střevech, v dýchacím traktu, v očním spojivkovém vaku, v centrálním nervovém systému, ale především na kůži jsou vážným problémem moderní doby.
S antibiotiky se člověk nesetkává jen při záměrném braní léků – vyskytují se i v životním prostředí, kam se dostávají močí. Dále se vyskytují v potravním řetězci, protože se podávají hospodářským zvířatům jako nutný předpoklad úspěšnosti velkochovů, v nichž zabraňují šíření infekcí, na které jsou tyto velkochovy velice citlivé. Antibiotika se v přírodě dostávají i do potravního řetězce zvířat volně žijících, a tak můžeme říci, že svět je antibiotiky promořen. Do souvislosti s rezidui antibiotik můžeme dát také ekzémy, některé zažívací problémy, vaginální plísňové záněty a další potíže.
Podobným způsobem lze hodnotit i hormony, které se do lidského organismu dostávají především v podobě antikoncepčních preparátů a klimakterických hormonálních léků. Jde tedy zejména o ženské hormony – estrogeny a progesteron. Masově je rovněž využíván hormon kůry nadledvin, a to kortison. I tyto syntetické hormony zůstávají v určitých případech jako reziduální toxiny a ovlivňují hormonálně citlivé orgány.
Také u hormonů platí, že pronikají do životního prostředí na celé zeměkouli a ovlivňují nejrůznější živočichy. V řekách byly například zaznamenány změny pohlaví ryb, přičemž ryba je jediný živočich, který v závislosti na aktuálních podmínkách může v průběhu života své pohlaví měnit. Rybáři a ekologové uvádějí snižování počtu samců. Samčí mozek mění od vlivem ženských hormonů svou funkci a pohlavní buňky mužů vykazují v posledních 50 letech pronikavý pokles co do množství a kvality. Spermie pravděpodobně reagují na přítomnost ženských hormonů jak v životním prostředí, tak v těle matky. Hormony mohou být příčinou předčasného dospívání, poruch růstu a především změn v chování dětí.
Lze jen těžko odhadnout, jestli léky, které působí na nervový systém – a jsou tedy i příčinou poruch nervového systému -, nepředstavují ještě závažnější problém. Dnes již víme, že dokonce až 60 % různých symptomů, které se vyskytují a tvoří jakousi atypickou skupinu zdravotních problémů, jsou takzvané vedlejší účinky léků, tedy účinky pozorované přímo v průběhu konzumace léků. Do těchto problémů se navíc nezahrnují dlouhodobé účinky léků a jejich metabolity.
Samostatnou a velmi problematickou kapitolu v oblasti dlouhodobých toxinů, které mají svůj původ v syntetických lécích, tvoří vakcíny používané k preventivní imunizaci. Velmi významnou toxickou zátěž pro organismus mohou znamenat především vakcíny k imunizaci proti tetanu, ale také například preparáty používané pro vakcinaci proti hepatitis B, klíšťové encefalitidě, tuberkulóze aj. I zde platí pravidlo individuálnosti, protože někteří lidé metabolizují očkovací vakcíny naprosto bez problémů, pro jiné to znamená celoživotní zátěž. Prostřednictvím nervového systému mohou vakcíny způsobovat nejen vlastní poruchy periferního a vegetativního nervového systému, ale širokou škálu problémů často způsobují i v centrálním nervovém systému. To ostatně uvádí i odborná literatura vznikající v západní Evropě a Spojených státech. Množí se údaje poukazující na vztah mezi očkováním a autismem či jinými, především nervovými poruchami. Často se setkáváme s tím, že tyto vakcíny mění psychiku, způsobují nesoustředěnost, agresivitu a jinou psychopatologii.
Nemá smysl podrobně rozebírat jednotlivé skupiny léčiv, protože toxické účinky lze nalézt ve většině dnes užívaných léků; jde spíš o četnost a závažnost. Občas se setkáváme i s toxickým působením reziduí lokálních anestetik pro zubní ošetření či anestetik využívaných k epidurální anestezii.
Bez problému nejsou ani periferní svalová relaxancia, odvozená z kurare. Tyto chemické sloučeniny jsou pro náš nervový systém rovněž toxické. V této souvislosti se můžeme setkat především s poruchami centrálního nervového systému a takzvaných kraniálních periferních nervů, tedy nervu okohybného, sluchového, trigeminu, vagu a podobně. Především vagus svým dlouhým průběhem a větvemi pro dýchací systém, srdeční systém, žaludek, játra, ledviny i střeva je na zmíněná anestetika velice citlivý.
Je zřejmé, že se používání různých léků nelze vyhnout. Zejména u vakcín k aktivní i preventivní imunizaci je to téměř nemožné, i když v různých civilizovaných zemích světa se k této oblasti přistupuje velmi rozdílně. Je třeba jednak pracovat na detoxikačních preparátech, které budou léková rezidua z organismu odstraňovat, ale také se intenzivně zabývat preventivní detoxikací, tedy detoxikací uvolňující gliový a mezenchymální systém, v níž jde o odstraňování toxických kovů a radioaktivních látek, chemikálií a jiných toxinů. Můžeme tak zabránit hromadění lékových reziduí, a tím předejít závažným toxickým následkům.
Nelze totiž předpokládat, že by věda pro rozmanitost symptomů a často i časovou vzdálenost od aplikace léků mohla v tomto směru podniknout takové kroky, které by se kladně odrazily na zdraví celé společnosti. Pro to není mnohdy ani vůle a farmaceutické společnosti navíc blokují zveřejňování těch studií, které nevyznívají ve prospěch bezproblémového užívání léků.
Zdroj: Jonáš, Josef. Kde končí duše a začíná tělo. Praha: Eminent, 2008. ISBN 978-80-7281-352-0.
ilustrační obrázky: zdravi.e15.cz; www.lucilife.cz