Kdybychom měli jmenovat vojáky bojující v první linii detoxikace, jistě bychom na jednom z čelných míst uvedli preparát Antimetal. Jeho úkolem je prostřednictvím imunitního systému odstraňovat z organismu toxické kovy. Nejčastěji se setkáváme s hromaděním rtuti, olova, kadmia, stříbra, zlata a hliníku. Bez důsledků však není ani hromadění dalších kovů, jako je měď, železo, arzen, bór, barium, nikl, chrom a některé další, méně časté a z hlediska zátěže méně významné kovy.
S kovy se člověk setkával odnepaměti, protože jsou součástí hornin, z nichž je složena naše zeměkoule. Působením sopečné činnosti, ale i vlivem půdní eroze či roznášením vodní tříště větrem z rozlehlých mořských a oceánských plání se kovy dostávaly vždy do životního prostředí člověka a ten je v průběhu svého života v různých tkáních postupně hromadil. Celý problém navíc komplikuje fakt, že kovy se nemusí vyskytovat v tkáních našeho těla v čisté podobě, ale mohou vytvářet organické i anorganické sloučeniny, které jsou často mnohem toxičtější než čistá kovová forma.
Toxikologie samozřejmě popisuje akutní i chronické otravy toxickými kovy, jako je olovo nebo rtuť apod. V detoxikaci však nejde o dávky toxické, nýbrž subtoxické, které sice nemají přímý a zjevný toxický účinek, zato mění chod tkání na úrovni molekulární biologie a genetiky. Některé kovy mohou být toxické pro základní stavební elementy tkáně, tedy pro buňku a její součásti, ovšem navíc mohou mít i negativní vliv na funkci genů. Děje se tak zejména prostřednictvím epigenetického prostředí, tedy prostředí, v němž gen pracuje. Těmito mutagenními účinky se vyznačuje především olovo a rtuť.
Vysoká koncentrace kovů v našem životním prostředí je samozřejmě dílem člověka – kovy se v obrovském množství užívají v průmyslu, ve zdravotnictví, spalují se fosilní paliva, která kovy obsahují. Ještě donedávna automobily chrlily do životního prostředí olovo, v současné době je to zase platina. Zdrojů vysoké koncentrace kovů je v našem životním prostředí mnoho, a proto se objevuje stále víc a víc zdravotních problémů, které se k přítomnosti toxických kovů v organismu váží.
Prokázat vztah toxických kovů a nemocí je velmi obtížné, protože v každé tkáni se musí nejprve nahromadit několik typů toxinů, než je její funkce poškozena. A právě vzájemně se kombinující subtoxické dávky toxinů onu zátěž potřebnou pro narušení činnosti tkáně vytvářejí.
Kovy mohou toxicky působit na buněčné úrovni, měnit elektrickou aktivitu buněk a tkání či negativně ovlivňovat epigenetické prostředí. Na působení kovů jsou citlivé především všechny druhy nervové tkáně, tedy tkáně centrálního i periferního nervového systému, ale především autonomního nervového systému.
Kovy rovněž zasahují do kvality sliznic dýchacího, zažívacího i močového traktu. Poškozují stěnu cévního systému, tedy jak žilní, tak tepennou stěnu, ve které se pak rozbíhají další degenerativní procesy. Usazují se v kostní dřeni a poškozují krvetvorbu, hromadění kovů ve spongii (kostní trámčině) pak vytlačuje vápník a je součástí procesu zvaného osteoporóza. Jejich přítomnost ve vlasech funguje nejen jako ukazatel celkové zátěže organismu, ale kovy poškozují i vlasové folikuly a způsobují tak kosmetické i zdravotní problémy s vlasy. Nelze nalézt tkáň, ve které by se kovy nevyskytovaly. Byly prokázány i v DNA různých orgánů, což vede k následným poruchám funkce genu.
Kovy však působí nejen přímo, například na sliznice či na nervový systém, ale především nepřímo, neboť porušují hormonální a imunitní systém i enzymatickou produkci. Jejich usazování v orgánech řídících produkci hormonů, jako je epifýza, hypofýza, hypothalamus či štítná žláza a beta-buňky, způsobuje poruchy regulace a tvorby hormonů, což má pak následky pro celý organismus. Toxická kovová zátěž nervových center mozku způsobuje poruchy regulace imunitního systému, zátěž v Peyerských placích přímo v našich orgánech poškozuje vlastní imunitní systém.
Enzymatická produkce, která je nesmírně důležitá pro trávicí, metabolické a detoxikační procesy v lidském organismu, trpí narušením struktury enzymu, ale především naší genové matrice, podle níž jsou enzymy nepřetržitě vytvářeny.
Velký význam má porucha elektrických potenciálů, která může být často způsobena vodivými kovy. Některé kovy mají velmi dobré vodivé vlastnosti, například rtuť, stříbro nebo hliník. A protože každá buňka v nervové tkáni vytváří elektrické potenciály, které jsou pak vedeny po neuronech až k cílové struktuře, může porucha tohoto vedení způsobená přítomností kovů v izolačních vrstvách buňky hrát významnou roli při nejrůznějších problémech. Takto může být porušen například elektrický aparát srdce, kde v sinoatriálním a atrioventrikulárním uzlíku vznikají elektrické impulzy rozváděné vlákny po srdeční svalovině. Podobně mohou být poškozeny periferní nervy, a to nervy spinálního i kraniálního průvodu, jejichž zátěže těžkými kovy pak můžeme subjektivně vnímat jako brnění či nepříjemné parestezie nebo křeče.
V centrálním nervovém systému se může zátěž kovy naopak projevovat poruchami chování, výbušností, agresivitou, neklidem, nepřiměřenou hyperaktivitou a také bolestmi hlavy či jinými problémy záchvatovitého charakteru.
Uvědomme si, že v kůře centrálního nervového systému musí být elektrické potenciály přesně distribuovány a jakékoliv probíjení mezi buňkami a jednotlivými nervovými strukturami musí logicky přinášet potíže. Porucha elektrických potenciálů může pak významně zasáhnout do činnosti žláz centrálního nervového systému, jako je epifýza, hypofýza a hypothalamus. Tyto žlázy totiž pracují na principu počítače a vyhodnocené údaje zpracovávají a převádějí na produkci řídicích a stimulačních hormonů. Je proto pochopitelné, že přítomnost kovů v tomto jemné mikroelektrickém systému musí způsobovat problémy. A tak se s kovy nutně setkáváme při nepravidelné menstruaci, poruchách plodnosti u žen, poruchách příjmu potravy, při narušené produkci melanotropního hormonu ovlivňujícího pigmentaci či antidiuretického hormonu – a samozřejmě i v případě dalších hormonů produkovaných těmito žlázami.
Toxicita kovů, hlavně rtuti, olova, ale i niklu, thoria, chrómu, hliníku, arzenu a dalších, působí na kvalitu funkce buňky a některé orgány jsou pochopitelně citlivější, jiné méně. Zárodečné orgány nebo jemné nervové struktury autonomního nervstva jsou na přítomnost kovů velmi citlivé. Rovněž u alergií hrají kovy významnou úlohu, protože centra řídící chod imunitního systému představují velmi jemné mikroelektrické zařízení, které musí přesně a sofistikovaně reagovat na impulzy z tkání celého těla.
V problematice toxických kovů je ještě velmi mnoho bílých míst, protože kovy v jednotlivých tkáních reagují s přítomnými enzymy, hormony, látkami imunitního systému a dalšími organickými a anorganickými látkami, takže mohou v každém orgánu vytvořit situaci, která se nakonec projeví buď jako nemoc, nebo zdravotní problém podobného charakteru.
Detoxikace představuje krok, kterým poskytneme svému imunitnímu systému vítanou pomoc všude tam, kde v minulosti situaci nezvládl a kde docházelo k ukládání toxinu do tkáně a k již zmíněnému kumulativnímu efektu.
Zdroj: Jonáš, Josef. Kde končí duše a začíná tělo. Praha: Eminent, 2008. ISBN 978-80-7281-352-0.